Aktuality

Otevřený článek: O čem si může povídat alternativní ředitel s tradičním ředitelem?

Kategorie: Ostatní Autor/autoři: Řízení školy

V českém základním školství se stále více začíná zabydlovat segment tzv. alternativních škol a roste zájem rodičů o vzdělávání dětí v těchto školách. Ve velké většině jde o školy soukromé, někdy i o skupiny rodičů v režimu tzv. domácího vzdělávání. Spíše výjimečně se jedná o školy veřejné (a v jejich případě jde nejčastěji o vytvoření alternativního programu v rámci jinak tradiční školy).

Řízení školy onlinePonechme teď stranou složitost definice pojmů „alternativní škola“ a „tradiční škola“ a zbavme se jakýchkoli klišé souvisejících s představami, že co je alternativní, musí být lepší či kvalitnější. To, že se ale počet alternativních škol poměrně velkou rychlostí zvyšuje (zatím spíše v největších městech, ale stále více i mimo ně), s sebou přináší některé důležité otázky.
Kromě stěžejních otázek, proč se tak děje a jaké vlastně jsou nové alternativní školy, se pozornost nás, kteří se zabýváme teorií i praxí školského managementu, nutně musí obracet i k tématu řízení takových škol. Jistě jste se již setkali s pojmem „alternativní učitel“ (ten samozřejmě nemusí působit jen v alternativní škole). Ale máme co do činění také s „alternativním ředitelem“ nebo s „alternativním řízením“? Výzkumů a objektivních poznatků na toto téma u nás bohužel mnoho nenajdeme, můžeme se tedy zatím pouze dohadovat a přemýšlet, zda stále širší a častější praxe alternativních škol přináší i nové zkušenosti a vhledy do témat souvisejících s managementem školy. A pokud ano, dokáže být taková praxe inspirativní pro tradiční školský management?
Srovnání školství s jinými obory bývají ošidná, ale v prázdninovém čase si mohu dovolit trochu „lehkého pera“. Zamysleme se nad tím, jaký zvuk má dnes tzv. „alternativní medicína“. Možná zde uvozovky ani nejsou namístě, protože pojem alternativní medicíny je stejně hojný jako samozřejmý. 
Zatímco lékařská věda se s alternativními metodami potýká po svém, pacienti je nezřídka využívají, a to v závislosti na tom, jak silně jim věří. 

Řízení školy online

Jejich víra je někdy, ale nepříliš zhusta podpořena i exaktními výzkumy, které se většinou týkají oblasti psychosomatické. Jedno je ale nesporné – tradiční „západní“ medicína již alternativní cesty tak úplně neignoruje, a dokonce si z nich v mnoha případech bere poučení.
Je to vlastně logická cesta – věda zaměřuje svou pozornost na nové jevy, na odlišnosti, které se zvláště zpočátku jeví sice jako podivné, nicméně nelze přehlédnout jejich pozitiva a přínosy. A stejné by to mělo být v pedagogice a školství, protože i zde se stále více šíří neotřelé a alternativní přístupy, které se nám někdy sice mohou zdát z pohledu tradic jako destruktivní nebo nefunkční, ale ignorovat je by nemuselo být tou nejlepší strategií.
Ředitel nově vznikající alternativní školy má jednu nespornou a velkou výhodu – součástí jeho školy se totiž stávají rodiče, děti a učitelé, kteří si tuto cestu dobrovolně vybrali, bývají podobného smýšlení, zastávají podobné hodnoty a mají podobné názory na to, jak má vzdělávání vypadat. Ředitel školy, která dosud pluje vodami tradičními, je v tomto ohledu podstatně znevýhodněn, pokud uvažuje o zásadnějších inovacích. I kdyby se jednoho kalného rána probudil s představou významně odlišné školy, s neodbytným nutkáním transformace školy na alternativní program, stojí takřka jistě proti obrovské přesile těch, kteří tímto prozřením neprošli, případně prošli zcela odlišným, a jejichž představy se proto téměř s jistotou významně liší od představ „alternativního“ ředitele. Je tedy ředitel již zavedené veřejné školy odsouzen k „plavbě středem“? K všeobecně přijatelnému, leč nikoli významně inovativnímu proudu? Ke konzervativní cestě, která sice může být kvalitní vzdělávací cestou, avšak zásadně vzdálenou tomu, co stále více rodičů hledá právě v alternativách?
Řízení školy onlinePříklady zatím spíše výjimečných škol ukazují, že tomu tak být nemusí. Nechci se v tomto textu zabývat teorií změny a postupem při inovacích, o nich pojednává dostatečně rozsáhlá odborná literatura. Zajímavý je trochu jiný aspekt věci: Jak moc jsou vůbec „tradiční“ a „alternativní“ světy kompatibilní? Jak moc lze přecházet z jednoho do druhého a je to vůbec smysluplné? Do jaké míry se mohou vzájemně obohacovat? Na příkladu medicíny jsem poukazoval na to, že v ní ke vzájemnému obohacování dochází. A ve školství? Nabízejí se řediteli tradiční školy možnosti, jak využít zkušenosti alternativ? A má se vůbec těmito úvahami zaobírat, nebo je lépe zůstat v přesvědčení o oddělenosti obou světů? I tady nabízím paralelu s medicínou: Když lékaři registrují, kolika pacientům alternativní medicína pomáhá, zatímco tradiční selhává, není to samozřejmě důvod k úprku od tradičních metod, zato je namístě zkoumat příčiny a okolnosti a případně přebírat to cenné, co se přebírat dá – například přístup k pacientovi. Není to ve vzdělávání stejné?
Výše uvedené otázky bychom samozřejmě mohli klást i učiteli, ale v prostoru našeho časopisu je samozřejmé přemýšlet o zásadní roli a odpovědnosti ředitele školy. Někdy samozřejmě dochází k tomu, že jsou inovace a změny inspirovány a vyvolávány (někdy bohužel i řízeny) pedagogickým sborem, případně rodiči. I když jsem výše poukázal na možnost situace náhlého „prozření“, ředitel školy logicky většinou reaguje na nějakou objednávku – může naslouchat učitelům, rodičům nebo zřizovateli, případně může být osloven nějakou celostátní či lokální vzdělávací strategií. Vždy je to pro něj ale svým způsobem „politický“ úkol, tedy ve smyslu vnitřní školní politiky, protože o jakýchkoli změnách a jejich užitečnosti musí přesvědčit všechny partnery. Pokud by například chtěl aplikovat princip „neznámkování“, který je společný většině alternativních škol, velmi často jeho záměr ztroskotá na odlišném přesvědčení většiny rodičů, pro které je známka zásadním ukazatelem, o který nechtějí přijít.
Existují tedy alternativy také v přístupech k řízení školy? Jsou ředitelé alternativních škol v něčem jiní, používají jiné metody řízení, jiné nástroje? Možná jinak přemýšlejí o vzdělávání a o tom, co je pro učení důležitější... Nabízím zde řediteli školy následující myšlenkový experiment:
  1. Zaznamenejte si 10 nejdůležitějších nástrojů, které pro řízení vaší školy používáte (mělo by to být něco konkrétního, například způsob komunikace, organizace, plánování, kontroly apod.).
  2. Vezměte jeden tento nástroj za druhým a položte si u každého základní otázky:
    1. Jaký smysl v tom vidím? Čeho tímto postupem dosahuji?
    2. Co by se stalo, kdybych tento nástroj (postup, metodu...) zrušil?
    3. Představte si, že máte zcela volnou ruku (bez jakýchkoli omezení). Vymyslíte něco, co by tento nástroj (postup, metodu...) mohlo nahradit?
  3. A pokud vás k bodu c) napadne něco nového, udělejte si následující test:
    1. Je to dobré pro děti?
    2. Je to v souladu s vaším pedagogickým a manažerským paradigmatem?
    3. Je to v souladu s právními předpisy?
Chápu, že procházet takovým martyriem otázek a odpovědí během školního roku, kdy stále více podklesáváte v kolenou pod tíhou provozních starostí, se jednomu příliš nechce. Ostatně k čemu by to bylo? Možná ale, když jsou prázdniny...
Řízení školy onlineMůže se stát, že takového ředitele v prázdninovém rauši uvažujícího nad výše uvedenými tématy ledacos překvapí. Příkladem budiž porovnávání toho, co bych chtěl, s právními předpisy, které nás často tlačí do kouta či vyvolávají tak trochu dojem hodně úzké cestičky. Někdy ale objevíme, že ta cestička zase není tak úzká, že se najednou zábradlí na jejím kraji nejeví tak pevné, že se v meandrech rozšiřuje a rozšiřuje, protože právní předpis ani nepočítal s tak smělými nápady. Jistě, je tu často strach z kontrol, které nebývají tak kreativní, z nepochopení zřizovatele či stížností některých rodičů. Ale nápad je jen na začátku. Pokud získáte přesvědčení, že je něco dobré pro děti, užitečné pro učitele, efektivní pro vaše řízení, tak už to určitě stojí za důkladnější prozkoumání. Pokud vás napadla cesta, kterou zřejmě uvítají jen někteří rodiče, není možné ji zvolit jen pro ně? Nemohou pak najít alternativu v rámci tradice?
Na závěr bych chtěl zdůraznit, že ve svém textu v žádném případě nevycházím z předpokladu, že „co je alternativní, je nutně dobré“, ani nemám důvod se domnívat, že vývoj většinového školství bude nebo má následovat trendy ve školství alternativním. Stejně tak jsem smířen s tím, že většina českých ředitelů škol nemá důvod téma alternativního školství považovat za vlastní, protože mají svých „tradičních“ starostí nad hlavu. Není ale žádoucí ignorovat zřejmé jevy, jakými je stále častější poptávka rodičů po alternativách a prudký nárůst počtu alternativních (zatím většinou soukromých) škol. Měly by nás zajímat motivy těchto rodičů a měli bychom věnovat pozornost jejich názorům. To, že jde zatím o názory menšinové, nemusí nikterak snižovat jejich relevanci. Stejně tak neprostupnost a vzdalování se obou světů, tedy tradičního a alternativního, by ve školství k ničemu dobrému nevedla.
Článek vyšel v Letním speciálu Řízení školy
Autorem je RNDr. Jindřich Kitzberger, ředitel ZŠ Dukovka, Centrum školského managementu PedF UK, čestný člen SKAV
Zdroj obrázků: Shutterstock

Diskuse - Počet příspěvků: 0